Nevím o tom, že by Woody Allen kdy natočil film, který by byl tolik o ústředním hereckém výkonu a vylučoval všechny ostatní zájmy, jako právě Modrá Jasmína; posledním filmem jeho monumentálně plodné kariéry, který se mu alespoň blíží, je čtvrt století stará Jiná žena. To není míněno jako chvála nebo kritika, pouze jako postřeh, co dělá Blue Jasmine tak šokujícím vybočením z režisérovy kariéry v okamžiku, kdy bychom předpokládali, že se spokojí s opakovanou recyklací témat a tónin, hlavně proto, že většinu posledních několika let strávil právě tím.
Jak už skoro všichni podotkli, film je v podstatě glosou na téma Bernie Madoff v Tramvaji do stanice Touha, takže je to poprvé, kdy nějaký Allenův film vážně vzal na vědomí skutečnost, že nastalo 21. století. Název filmu odkazuje na Jasmine (Cate Blanchettová), jejíž přepychový život newyorské společenské smetánky a hostesky byl zničen zatčením jejího manžela Hala (Alec Baldwin, jediný Allenův veterán v obsazení), který vybudoval své obrovské bohatství podvody a podezřelými machinacemi s penězi. Jasmine nemá kam jinam jít než do San Franciska, kde žije se svou sestrou Ginger (Sally Hawkinsová) – obě dívky, jak se dozvídáme, byly adoptovány svými rodiči – v podmínkách, které jsou strašně vzdálené všemu, co Jasmine zažila během svého dospělého života. Ačkoli vzhledem k nekontrolovatelným životním nákladům v San Franciscu je údajná bezbřehá bída, v níž Ginger žije z platu prodavačky v potravinách, stejně neuvěřitelná a nedotažená jako všechny režisérovy pokusy o vykreslení života chudých lidí. Vždyť je to byt s více ložnicemi v relativně čisté čtvrti, dostatečně bezpečný na to, aby se v něm mohla potulovat bezradná žena, zjevně ztracená; to je v sanfranciských dolarech tak 2500 dolarů měsíčně.
Důkladně znechucená Jasmine si dává za bezprostřední úkol neustále nadávat Ginger za všechny hrozné věci v jejím životě, především za její výběr mužů: podřadný bývalý manžel Augie (Andrew Dice Clay), podřadný přítel mechanik Chili (Bobby Canavale), o něco méně podřadný audiotechnik Al (Louis C.K.). Ačkoli ve skutečnosti je to s Jasmine volné a žádný prvek života modrých límečků s omezeným rozpočtem není příliš nevinný na to, aby o něm mohla mluvit s ubíjejícím, nadřazeným vztekem. Mezitím všechno pod sluncem dokáže vyvolat vzpomínky na život, který žila s Halem, než šel do vězení a ona se nervově zhroutila, z čehož se očividně nikdy úplně nevzpamatovala, a to po celých třeskutých 98 minut filmu, vidíme v trestuhodných detailech, jak se křehká psychika může opakovaně zlomit pod přílišným stresem, který se rodí z odporu – z odporu ke všemu a všem kolem sebe, ale také z odporu k sobě samé, protože se zdá, že si Jasmine občas uvědomuje, že její agresivní, lživé chování jí rozhodně nepřispívá k lepšímu každodennímu životu.
Tohle je film Cate Blanchettové, a to je tak všechno. Ostatní podávají dobré, dokonce skvělé výkony: Zejména Hawkinsová je jako zoufale veselá popleta vynikající, což je snadno to nejlepší, co předvedla od svého pronikavého malého výkonu ve filmu Výchova před čtyřmi lety. A všichni muži v obsazení jsou naprosto uspokojiví, i když se scénáři nikdy nepodaří dát některému z nich opravdu pádný důvod, proč tam vůbec jsou.
Přesto se pozornost v první řadě a vždycky soustředí na Blanchettové ztvárnění Jasmíny, takže není jen štěstí, ale naprosto klíčové, že je v té roli tak zatraceně skvělá: na první pohled se domnívám, že je to nejlepší výkon její filmové kariéry, i když bych se musel znovu podívat na některé její práce z 90. let, než bych byl ochoten to odpřísáhnout u soudu. Je to nejlepší myslitelné spojení herce a postavy: Blanchettové je odjakživa největším záporem jistá křehkost a teatrálnost, pocit, že se do role ani tak nevžívá, jako spíš ji nosí jako palačinkový make-up a pocity spíš promítá, než aby je cítila. To vše se ideálně hodí pro ženu s utkvělou, intenzivní touhou být chápána jako souhrn svých povrchních vlastností: vnitřní život není něco, co by Jasmína příliš využívala, a její pečlivě pěstěný způsob mluvy s nikam nevedoucím nóbl přízvukem a neustálý, hrozivý „fuck you“ způsob pohledu na ostatní lidi jsou pózy, které si Blanchettová skvěle osvojuje. Stejně tak se jí podařilo zvládnout otevřené vředy v Jasmínině osobnosti, momenty, kdy od ní role vyžaduje změnu reakcí a emocí (skutečných či předstíraných) během pouhé hrstky záběrů, i děsivé okamžiky, kdy prostě vypne a dokonale ztichne na nádech jediné slabiky. Je to virtuózní výkon, a abychom byli spravedliví, film i režisér jí ho naprosto nahrávají; ale to, že Blanchettová nemusí pracovat, aby dominovala a předváděla se, neznamená, že to není velkolepá ukázka dovedností. Jasmína je krutá, nesympatická postava, patetická, aniž by byla sympatická, a cokoli menšího než dokonalý výkon by způsobilo, že by Modrá Jasmína byla naprosto jízlivá a nekoukatelná; Blanchettová tomu zabrání a je dechberoucí a skvělé ji sledovat.
Ale opět, výkon je film, a i když se to celé standardně počítá za „dobrého“ Woodyho Allena (přichází v zápětí po matoucím Do Říma s láskou, není to zas tak velký úspěch), je to obestřeno problémy. Jsou tu problémy tematické: poté, co Allen identifikoval manželku svého vymyšleného Madoffova protějšku jako zahořklou ženu, která nedokáže cítit opravdovou lásku, dochází mu nápady, co s ní říct; a čím méně se mluví o jeho neschopnosti pochopit chudobu, tím lépe. Jsou tu strukturální problémy: flashbacky jsou podivně schematické; a jsou tu obrovské slepé uličky, především část s Michaelem Stuhlbargem jako Jasmininým znásilněným zaměstnavatelem, sekvence, která neslouží jinému účelu než ukázat, že Allen sice slyšel o sexuálním obtěžování, ale nikdy o něm pořádně nepřemýšlel. Jsou tu zdrcující estetické problémy: Modrá Jasmína, kterou natočil talentovaný Javier Aguirresarobe, přesto vypadá mizerně, jako jeden z nejošklivějších filmů, kterými nás režisér kdy obšťastnil, a on vůbec nemá tendenci točit filmy pozoruhodné svým vizuálem, místo toho používá volný styl, jehož cílem je dát hercům prostor k dýchání. To v Blue Jasmine funguje stejně dobře, jako by muselo, ačkoli každý film, v němž San Francisco vypadá takhle podřadně (i když to odpovídá tomu, jak o něm smýšlí hlavní hrdinka), dělá něco nevysvětlitelně špatně.
Zásadně film působí zatraceně dobře a Blanchettová svým ztvárněním roztříštěné psychologie rozpaluje plátno: ale ve skutečnosti o této psychologii nepřináší žádné pronikavé postřehy. Pravděpodobně to ale nevadí a puchýřovitá síla herectví je ospravedlněním sama o sobě. Ale všechno ostatní je strašně plytké, temný komický tón bloudí sem a tam až do závěrečného aktu, kde se konečně rozbliká, film nemá co zajímavého říct o nekalých praktikách bohatých a skoro vůbec nevypráví žádný příběh, natož zajímavý. Kvůli Blanchettové a Hawkinsové to stojí za vidění, ale návrat do formy pro skvrnitého tvůrce to není.