Plasty nejen vypadají jako jídlo, ale také voní, cítí se a dokonce zní jako jídlo.
V nedávném rozhovoru o Modré planetě II David Attenborough popisuje sekvenci, ve které albatros přilétá ke svému hnízdu, aby nakrmil mláďata.
„A co mu vylézá z úst?“ říká. „Ani ryby, ani olihně – těmi se většinou živí. Plast.“
Je to, jak říká Attenborough, srdcervoucí. Je to také zvláštní. Albatrosi pátrají na tisíce kilometrů po své oblíbené kořisti, kterou s lehkostí vytrhávají z vody. Jak se mohou tak schopní ptáci nechat tak snadno oklamat a vrátit se z dlouhých plaveb jen s plnou tlamou plastů?“
Malou útěchou je zjištění, že albatrosi nejsou sami. Bylo zdokumentováno, že plast konzumuje nejméně 180 druhů mořských živočichů, od drobného planktonu až po obrovské velryby. Plasty byly nalezeny ve vnitřnostech třetiny ryb ulovených ve Velké Británii, včetně druhů, které pravidelně konzumujeme jako potravu. Byl nalezen také v dalších oblíbených pokrmech, jako jsou mušle a humři. Stručně řečeno, plastem se živí živočichové všech tvarů a velikostí a vzhledem k tomu, že se ho do oceánů každoročně dostane 12,7 milionu tun, je ho všude dost.
Výskyt konzumace plastů je částečně důsledkem tohoto obrovského množství. Například u zooplanktonu koresponduje s koncentrací drobných plastových částic ve vodě, protože jejich potravní přívěsky jsou uzpůsobeny ke zpracování částic určité velikosti. „Pokud částice spadá do tohoto velikostního rozmezí, musí to být potrava,“ říká Moira Galbraithová, planktonní ekoložka z kanadského Institute of Ocean Sciences.
Stejně jako zooplankton, ani chapadlovití válcovití tvorové známí jako mořské okurky si příliš nelámou hlavu s tím, co jedí, když se plazí po dně oceánu a nabírají si do úst sediment, aby z něj získali jedlé látky. Jedna analýza však naznačila, že tito obyvatelé dna mohou zkonzumovat až 138krát více plastů, než by se vzhledem k jejich rozložení v sedimentu očekávalo.
Pro mořské okurky mohou být plastové částice jednoduše větší a snadněji uchopitelné jejich krmnými chapadly než běžnější potraviny, ale u jiných druhů existují náznaky, že konzumace plastů je více než jen pasivní proces. Zdá se, že mnoho živočichů si tuto stravu vybírá. abychom pochopili, proč jsou pro zvířata plasty tak lákavé, musíme si uvědomit, jak vnímají svět.
„Zvířata mají velmi odlišné smyslové, vnímací schopnosti než my. V některých případech jsou lepší a v některých horší, ale ve všech případech jsou odlišné,“ říká Matthew Savoca z vědeckého centra NOAA Southwest Fisheries Science Center v kalifornském Monterey.
Jedním z vysvětlení je, že si zvířata jednoduše pletou plasty se známými potravními produkty – například plastové granule podle nich připomínají chutné rybí jikry. Jako lidé jsme však zkresleni vlastními smysly. Aby vědci dokázali ocenit lásku zvířat k plastům, musí se pokusit vnímat svět stejně jako oni.
Člověk je vizuální tvor, ale při hledání potravy se mnoho mořských živočichů, včetně albatrosů, spoléhá především na svůj čich. Savoca a jeho kolegové provedli pokusy, které naznačují, že některé druhy mořských ptáků a ryb jsou k plastům přitahovány jejich pachem. Jako chemické vodítko vycházející z plastu konkrétně uvedli dimethylsulfid (DMS), sloučeninu, o níž je známo, že přitahuje ptáky hledající potravu. V podstatě jde o to, že na plovoucím plastu rostou řasy, a když je tato řasa sežrána krilem – hlavním zdrojem mořské potravy – uvolňuje DMS, což přiláká ptáky a ryby, kteří pak místo krilu, pro který si přišli, chroupají plast.
Až na zrak nemůžeme při úvahách o přitažlivosti plastu dělat ukvapené závěry. Stejně jako lidé se i mořské želvy při hledání potravy spoléhají především na svůj zrak. Předpokládá se však, že mají také schopnost vidět UV světlo, čímž se jejich zrak značně liší od našeho.
Qamar Schuyler z The University of Queensland v Austrálii se dostal do hlavy želv tím, že modeloval jejich zrakové schopnosti a poté měřil vizuální vlastnosti plastů, jak je želvy vidí. Zkoumala také obsah žaludků uhynulých želv, aby zjistila, jakým plastům dávají přednost. Došla k závěru, že zatímco mladé želvy jsou poměrně nevybíravé, starší želvy dávají přednost měkkým, průsvitným plastům. Schuylerová se domnívá, že její výsledky potvrzují dlouholetou představu, že si želvy pletou plastové sáčky s chutnými medúzami.
Předpokládá se, že při konzumaci plastů hraje roli také barva, ačkoli preference se u jednotlivých druhů liší. Mladé želvy dávají přednost bílému plastu, zatímco Schuylerová a její kolegové zjistili, že mořští ptáci zvaní střízlíci si vybírají červený plast.
Kromě zraku a čichu existují i další smysly, které zvířata používají k hledání potravy. Mnoho mořských živočichů loví pomocí echolokace, zejména ozubené velryby a delfíni. Je známo, že echolokace je neuvěřitelně citlivá, a přesto byly desítky vorvaňů a dalších ozubených velryb nalezeny mrtvé s žaludky plnými plastových tašek, autodílů a dalších lidských odpadků. Savoca říká, že je pravděpodobné, že jejich echolokace tyto předměty nesprávně identifikuje jako potravu.
„Panuje mylná představa, že tato zvířata jsou hloupá a jedí plasty jen proto, že jsou kolem nich, ale to není pravda,“ říká Savoca. Tragédií je, že všechna tato zvířata jsou velmi zdatnými lovci a sběrači potravy, kteří mají smysly vybroušené tisíciletími evoluce, aby se zaměřili na často velmi úzký okruh kořisti. „Plasty jsou tu opravdu jen zlomek této doby,“ říká Schuyler. Za tu dobu se nějakým způsobem ocitly v kategorii označené jako „potrava“.
Protože plasty mají pro každého něco. Nejenže vypadá jako jídlo, ale také voní, působí a dokonce i zní jako jídlo. Naše odpadky mají takovou škálu tvarů, velikostí a barev, že oslovují podobně rozmanitou škálu živočichů, a to je problém. Schuyler vzpomíná, že se někdo zeptal: „Proč neuděláme všechny plasty modré?“, protože podle experimentů je tato barva mezi želvami méně oblíbená. Jiné studie však ukázaly, že u jiných druhů je tomu naopak.
Neexistuje-li tedy žádné „univerzální řešení“, žádný aspekt plastů, který bychom mohli snadno změnit, abychom zabránili zvířatům v jejich konzumaci, co si tedy můžeme odnést z našeho výletu do mysli požíračů plastů? Savoca doufá, že tragické příběhy, jako je Attenboroughův albatros, pomohou obrátit spotřebitelskou vlnu proti jednorázovým plastům a povzbudí lidi k soucítění s těmito zvířaty. V konečném důsledku to pomůže přerušit přísun nezdravého jídla, které se valí do oceánů.
Podle Joshe Gabbatisse
.