Různá náboženství, různá zvířecí etika?

Úvod

Zájem o etiku zvířat v poslední době značně vzrostl. Je to způsobeno různými faktory, jako je technologický pokrok, prudký nárůst lidské populace a následný tlak na globální ekologii. Mají v této oblasti tradiční náboženství co nabídnout? Je zřejmé, že náboženství stále hraje důležitou roli v mnoha oblastech individuálního i komunitního života, ať už v dobrém či zlém. Pokud jde o zvířata, náboženské tradice ovlivňují podvědomě svědomí a morální dispozice miliard lidí. Tento článek zkoumá tento vliv ve třech částech. První oddíl se bude týkat náboženství, druhý objasnění pojmů a třetí morálky.

Na samém začátku je však třeba zdůraznit důležitou obecnou věc. Název článku může vyvolat dojem, že celková argumentace bude obhajovat určitou formu relativismu. Konečný výsledek však bude táhnout opačným směrem. Přijetí plurality perspektiv není totéž co přijetí relativismu. Metoda přijatá v tomto výzkumu uznává, že v rámci globální, komplexní kulturní krajiny každý jednotlivec vidí věci ze svého specifického místa. Uznává však také, že umístění nemusí výzkumníkovi nutně bránit v přístupu k objektivní pravdě. Ti, kdo uznávají relevanci a důležitost různých kulturních perspektiv, mohou stále dospět k objektivní pravdě, stejně jako pozorovatelé mohou dospět k určitým pravdám o místnosti, ve které sedí, i když sedí na různých místech.

Náboženství a zvířata

Následující výběrový přehled, který začíná nejstaršími tradicemi a postupuje chronologicky, se bude nejprve zabývat hlavními náboženstvími, která vznikla v Indii, než se rozšířila po východní Asii: hinduismem, buddhismem a džinismem; poté se bude věnovat abrahámovským náboženstvím, tedy těm, která považují za svého zakladatele Abraháma. Ve většině náboženských tradic hrají zvířata symbolickou roli, ale tato symbolika nebude předmětem tohoto článku. Zaměří se spíše na morální otázky, přičemž se neomezí pouze na nauky přátelské ke zvířatům, ale zmíní i některé problematické či negativní aspekty.

V hinduismu většinový názor, pokud jde o zvířata, zdůrazňuje dvě základní myšlenky: představu hierarchie živých bytostí s člověkem požívajícím nejvyššího postavení a představu reinkarnace (Krishna, 2010; Kemmerer, 2012). Postavení každého zvířete v hierarchii života není náhodné, ale je určeno pevným zákonem karmy. Dobré skutky přispívají k povýšení věřícího v rámci hierarchie, špatné k degradaci. Představa hierarchie určuje jakousi posvátnou nerovnost, která diferencuje všechny biologické druhy a odlišuje i různá etnika v rámci lidstva. Tato myšlenka dobře funguje v rámci hinduismu pro podporu dobrého chování, ale předpokládá, že zvířata se nacházejí na výrazně nižší úrovni ve srovnání s nejnižší kastou lidí. Toto znehodnocování zvířat vyvažuje řada posvátných textů, například v Rig Védě a Atharva Védě, kde najdeme chválu vůči každému, kdo projevuje citlivost vůči zvířatům. Vyvažuje to také víra, že hinduistická božstva se převtělují do zvířat, zejména do opic a krav, například do Rámy a Krišny. Podrobné studie totiž ukazují, že úcta, kterou indická náboženství projevují zvířatům, je podpořena silnou symbolickou vazbou, která se nakonec vytvořila mezi různými druhy zvířat a různými božstvy (Krishna, 2010). Podle Nandithy Krishny vzniklo uctívání krav během védské éry. Jak známo, kráva zaujímá v hinduismu zvláštní místo i dnes. Tím, že nám dává mléko, představuje náš zdroj: naši matku neboli matku Zemi. Poměrně nedávný text Čandogja upanišad, který vznikl kolem roku 800 př. n. l., potvrzuje, že nenásilí neboli ahimsu je třeba dodržovat nejen vůči lidem, ale také vůči všem bytostem (obr. 1).

Co se týče buddhistických tradic, je možné začít zdůrazněním velmi obecné věci. Podle většiny výkladů je cílem buddhismu překonat utrpení a vymanit se z koloběhu smrti a znovuzrození. Lze si tedy všimnout, že buddhismus si z hinduismu ponechává hierarchický pohled na bytosti a také myšlenku reinkarnace. Přidává však myšlenku osobního osvobození prostřednictvím osvícení. Hlavním cílem lidstva je nalézt správnou duchovní praxi, která ukončí utrpení plynoucí ze znovuzrození. Pozdější buddhistické výklady tvrdí, že bolestný koloběh znovuzrození probíhá v šesti říších existence: nebeské, polobožské, lidské, zvířecí, říši hladových duchů a pekelné říši. Poslední tři z těchto říší jsou zlé, včetně říše zvířat. Připouští buddhismus existenci stvořitele? To je dodnes sporná otázka. Jedna škola zastává názor, že všechny jevy vznikají z jiných jevů a že koloběh původních závislostí je uzavřen sám v sobě. Vesmír proto nepotřebuje první příčinu. Jiné formy buddhismu však připouštějí konečnou skutečnost jako zdroj všech věcí. Například mahájánový buddhismus popisuje konečnou skutečnost jako Lůno všech Buddhů nebo jako Prvotního Buddhu. Pokud jde o postavení zvířat, buddhismus vykazuje tendence, které zřejmě táhnou různými směry. Na jedné straně jedna z maxim Ušlechtilé osmidílné stezky říká, že všichni buddhisté by se měli zdržet zabíjení. Při širším výkladu tato maxima zahrnuje veškerý cítící život (Kemmerer, 2012). V důsledku toho je vegetariánství vysoce respektovaným ideálem. Na druhou stranu buddhismus zachovává nejen hierarchii života, ale také myšlenku, že říše zvířat je zlem v tom smyslu, že je to říše, které by se lidé měli vyhnout tím, že budou žít ctnostným životem.

Jainismus je další starobylé indické náboženství. Je založeno na čtyřech hlavních myšlenkách: nenásilí, mnohostrannosti, nepřipoutanosti a askezi. Džainistický životní styl se vyznačuje vegetariánstvím a vyhýbáním se veškerému ubližování lidem i zvířatům. Je to nejpřísnější náboženství, pokud jde o vyhýbání se ubližování zvířatům. Všechny živé bytosti si mají navzájem pomáhat. Zabíjení není dovoleno, a to ani v sebeobraně. Džinismus jde ještě dále než hinduismus a buddhismus a považuje nenásilí za nejvyšší morální povinnost. Pozadí kosmologie je podobné tomu, co jsme viděli v hinduismu a buddhismu, totiž hierarchie živých bytostí a koloběh znovuzrození, z něhož se lidé musí osvobodit. Podle některých džinistických tradic je třeba se vyhýbat zabíjení nikoli kvůli přirozené hodnotě živých věcí, ale proto, aby si člověk zachoval čistou duši, a zajistil si tak lepší znovuzrození. Jedna z důležitých modliteb obsahuje prosbu o odpuštění od všech živých bytostí. Představa dživy do jisté míry odpovídá tomu, co západní myslitelé nazývají vědomím nebo duší, ale džinismus považuje dživu za přítomnou všude, v bozích, lidech, zvířatech, rostlinách, pekelných bytostech, a dokonce i v inertní hmotě (obr. 2). Je zde tedy kladen důraz na společný skrytý životní princip, který spojuje všechny věci v jakési bratrství. Vesmír ve všech svých sférách je věčný a soběstačný. Neexistuje žádný Bůh stvořitel, který by odměňoval a trestal. Místo toho existuje zákon karmy. Ten hraje roli doručování odměn a trestů a činí tak z nutnosti.

Přejdeme nyní k abrahámovským náboženstvím, začneme židovskou tradicí. V židovské Bibli najdeme, že Bůh stvořil všechny věci a že všechna stvoření jsou sama o sobě dobrá. Existují také některé specifické morální povinnosti vůči zvířatům, například příkaz nedávat volovi náhubek, když pracuje (Dt 25,4), a pomoci padlému přetíženému oslu, i když patří tvému nepříteli (Dt 22,4). Prorok Kohelet, když mluví o vyhlídkách po smrti, zastává názor, že „člověk nemá nad zvířetem žádnou převahu“ (Kaz 3,19 NRSV). Ještě pozoruhodnější jsou pasáže, kde autor popisuje zvířata jako součást lidského společenství. Bůh pověřuje Noema, aby zachránil nejen svou rodinu, ale i všechny tvory s ohledem na nový světový řád (obr. 3). Po potopě navíc Bůh uzavírá novou smlouvu se všemi tvory: „Uzavírám svou smlouvu s tebou i s tvými potomky po tobě a s každým živým tvorem, který je s tebou, s ptáky, s domácími zvířaty a s každým živočichem země, kolik jich s tebou vyšlo z archy“ (Genesis 9,9). V knize Jonáš se králova výzva k postu, pokání a návratu k dobrému životu v souladu s Boží vůlí týká i domácích zvířat (Jonáš 3,7-9 NRSV). Lze zmínit i lidské společenství se zvířaty, pokud jde o odpočinek a pokud jde o chválu: „aby tvůj vůl a tvůj osel měl odpočinek“ (Ex 23,12 NRSV); „Ať všechno, co dýchá, chválí Hospodina!“. (Žalm 150). Košer porážka zvířat je povolena, ale zahrnuje minimalizaci bolesti a vypuštění krve, aby se projevila úcta vůči duši zvířete (3. Mojžíšova 17,10-13). Ačkoli diskuse o související otázce obětování zvířat přesahuje rámec tohoto článku, je třeba zmínit alespoň jeden další poněkud sporný bod. V knize Genesis je výslovně zmíněna lidská autorita a nadřazenost. „Tehdy Bůh řekl: ‚Ať vládnou nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad veškerou divokou zvěří na zemi i nad každým plazem, který se plazí po zemi'“ (Genesis 1:26 NRSV). Podle mnoha židovských komentátorů zde jde o to, že když je Bůh milosrdný ke všemu stvoření, měli by se podobně chovat i lidé. Měli by napodobovat Boha tím, že budou rozšiřovat jeho milosrdenství vůči všem tvorům (Seidenberg, 2008; Kemmerer, 2012).

Křesťanství si zachovalo téměř veškerou religiozitu judaismu, do jisté míry ji formulovalo z hlediska řecké filozofie a přidalo vlastní originální prvky. Pokud jde o zvířata, Nový zákon obsahuje jen málo přímých odkazů. Ježíš sice o ptácích řekl, že „ani jeden z nich není před Bohem zapomenut“ (Lk 12,6 NRSV), ale hlavní náplň jeho poselství se týkala lidí. Podle křesťanského učení o vtělení je Ježíš zároveň božský i lidský a vyzývá lidi, aby ho následovali a stali se Božími dětmi. Tato myšlenka s sebou nese silnou formu antropocentrismu. Nicméně zahrnuje také kosmologický aspekt. Jak vysvětluje svatý Pavel, Kristův spásný čin zahrnuje nejen lidi, ale celé stvoření včetně zvířat. Pavel píše: „samo stvoření bude osvobozeno z otroctví rozkladu a získá svobodu slávy Božích dětí. Víme, že celé stvoření až dosud sténá v porodních bolestech; a nejen stvoření, ale i my sami, kteří máme prvotiny Ducha“ (Římanům 8,21-24 NRSV). Lidé jsou rozhodně důležitější než zvířata. Přesto se mnoho významných křesťanských osobností v dějinách, jako například František z Assisi, proslavilo tím, že zvířata považovali za své blízké přátele, kteří si zaslouží lásku a milosrdenství. Pro katolíky se oficiální doktrinální prohlášení nezaměřují ani tak na to, zda mají zvířata práva jako taková, ale na morální omezení, která platí pro lidi při jejich zacházení se zvířaty. Současný postoj hájí nejen nezpochybnitelnou důstojnost lidské osoby, ale také realitu morálních závazků vůči zvířatům. Na jedné straně dokumenty II. vatikánského koncilu potvrzují, že lidská osoba je „jediným tvorem na zemi, kterého Bůh chtěl pro jeho vlastní dobro“ (Pavel VI., 1965, odst. 24), a Katechismus katolické církve (1994) dodává, že zvířata jsou „svou přirozeností určena pro společné dobro minulého, současného i budoucího lidstva“ (Katechismus, 1994, 2415). Na druhé straně tentýž katechismus potvrzuje, že lidé jsou povinni „respektovat zvláštní dobro každého tvora“ (Katechismus, 1994, 339). Nedávná encyklika Laudato Sì je explicitnější. Papež František píše: „Konečný smysl ostatních tvorů nelze nalézt v nás. Spíše všichni tvorové směřují s námi a skrze nás ke společnému cíli, kterým je Bůh“ (František, 2015, § 83). Navíc „naše trvání na tom, že každý člověk je obrazem Božím, by nás nemělo přimět přehlížet skutečnost, že každý tvor má svůj vlastní cíl. Žádný není zbytečný“ (František, 2015, § 84). Celkové současné stanovisko zdůrazňuje naléhavou potřebu smíření se všemi tvory. Křesťanství není vegetariánské náboženství. Nicméně vždy zdůrazňovalo význam zdržení se konzumace masa jako způsobu, který pomáhá uvědomit si čistotu života před pádem, a tím se připravit na plné uskutečnění nového stvoření (Berkman, 2004).

Závěrečný bod tohoto stručného přehledu hlavních náboženství se zabývá islámskými tradicemi. Stejně jako judaismus a křesťanství uznává islám Boha jako Stvořitele hierarchie bytostí s člověkem na vrcholu. Lidé se těší zvláštnímu postavení, protože mají mnohem vyšší důstojnost než zvířata. Pro muslimy Bůh stvořil zvířata pro potřeby lidí. Například v Koránu (2004) v súře 16,5 se uvádí: „A hospodářská zvířata – i ta stvořil. Vy z nich získáváte teplo a další užitek: získáváte z nich potravu“. V súře 40:79 se praví: „Je to Bůh, kdo vám poskytuje hospodářská zvířata, některá k jízdě a jiná k jídlu.“ Lidé jsou však Božími zástupci na Zemi a jsou povinni rozhodovat ve prospěch celého stvoření. V rámci islámu tedy existuje stejný druh antropocentrismu jako v ostatních abrahámovských náboženstvích. Přesto muslimové považují zvířata za tvory, kteří se těší vlastnímu společenství. Zvířata chválí Boha svým vlastním způsobem, kterému my nerozumíme. Například súra 6:38 Koránu (2004) vysvětluje, že „všichni tvorové, kteří se plazí po zemi, i ti, kteří létají křídly, jsou společenství jako vy“. Pozdější svaté spisy tyto základní myšlenky Koránu (2004) podporují. Nejvýznamnější jsou významné islámské sbírky hadísů, které často popisují zvláštní péči proroka Mohameda o zvířata. Ústřední islámské poselství lásky, soucitu, pokory, podřízenosti a almužny (zakát) platí nejen pro lidi, ale i v širším kontextu vztahů mezi lidmi a zvířaty. Celkový obraz má tedy dvě stránky. Na jedné straně, protože lidé jsou středobodem stvoření, je zabíjení zvířat přípustné. Na druhé straně je špatné zacházení se zvířaty uznáváno jako špatné. Zabíjení pro potravu proto musí být minimální a pečlivě regulované, aby se minimalizovala bolestivost tohoto postupu. Korán (2004) ve skutečnosti povoluje jíst pouze některá zvířata, a to pouze tehdy, jsou-li poražena stanoveným způsobem.

Koncepční objasnění

Každé náboženství reaguje na neklid lidského srdce tím, že nabízí určitý pohled. Vzhledem k různým rozvětvením náboženských tradic v průběhu dějin není celkový postoj, pokud jde o zvířata, vždy jasný. Přesto však můžeme identifikovat přinejmenším dvě oblasti globální konvergence, z nichž jedna se zabývá vzájemnou závislostí všech živých tvorů a druhá významem triády živočišnost-lidskost-božství.

Nejprve tedy: vzájemná závislost všech tvorů, hmotných i duchovních. Už samotné použití slova „tvorové“ odráží společnou příbuznost. Vesmír, nabitý vlastním dynamismem, ukazuje, jak většina tvorů vzkvétá pomocí jiných tvorů. Náboženství proto vnímají celou biosféru jako jednotný, dynamický celek. Tato univerzální příbuznost tvorů není plochou nebo chaotickou krajinou. Je to hierarchie. Všechny živé bytosti zaujímají v této hierarchii určité postavení. Lidé mohou být nejvyšší v rámci hmotné sféry, ale rozhodně nejsou nejvyšší celkově. Naše postavení nám propůjčuje nejen moc a autoritu, ale také zvláštní povinnosti. Velká náboženství uznávají, že nedostatek úcty člověka ke zvířatům často vytváří odpovídající nedostatek úcty člověka k ostatním lidem, zejména k chudým, znevýhodněným, tělesně nebo duševně postiženým, nemocným a starým (obrázek 4).

Druhá oblast sbližování se týká vztahu mezi pojmy animalita, humanita a božství. Náboženství přesahuje přímý zájem etiků zvířat, kteří se obvykle zaměřují na vztah animality a humanity. Náboženství přidávají další rozměr.

Mnozí filosofové starověku, především Aristoteles, správně rozpoznali, že lidé jsou skutečně zvířata, zvířata zvláštního druhu. Přesto je pro nás používání termínu „živočišnost“ na rozdíl od „lidskosti“ stále užitečné. Takové používání zdůrazňuje rozdíl mezi námi a ostatními zvířaty. „Živočišnost“ se někdy používá pro označení tělesných instinktů člověka na rozdíl od lidské intelektuální nebo duchovní přirozenosti. V následujícím textu se však zaměříme především na animálnost jako obecnou charakteristiku nelidských zvířat. Pokud jde o animálnost v tomto smyslu, je třeba si nejprve všimnout, že se nejedná o lidský konstrukt. Animálnost je daná. Ačkoli se o zvířata můžeme starat, řídit je, ovládat je a jíst je, sami je konstruovat nemůžeme. Někdy se skutečně používá výraz „živočišná výroba“, ale toto použití je zavádějící. To, co vyrábíme, jsou věci jako stoly a židle. Jsou to artefakty. Kdyby lidé nikdy neexistovali, svět by byl bez stolů a židlí. Ne tak v případě zvířat. Ta jsou součástí základní danosti světa. Navíc se nám živočišnost jeví jako říše nevinnosti. Je to zóna bez morálky. Někdy můžeme pociťovat nostalgii po této zóně. Možná po tomto stavu života toužíme. Sdílíme animalitu, ale jsme zatíženi, dalo by se říci, jinou sférou, sférou myšlení a morálky. Animálnost působí jako zrcadlo, které nám odhaluje něco z naší vlastní přirozenosti. Tato mezera je velmi poučná (např. Derrida, 2002). Rozhodně se liší od mezery mezi stroji a lidskostí. Když vkládáme zvířata do složitých vstupně-výstupních struktur, vytvořených pro náš prospěch, přehlížíme specifickou integritu, kterou každé zvíře představuje. Tovární chov degraduje živočišnost tím, že ji uzavírá do rigidity strojů, do omezení umělosti. Z čistě pragmatického a utilitárního hlediska není tovární chov vlastně nic jiného než projekt „chovu co největšího počtu zvířat na co nejmenším prostoru s cílem maximalizovat zisk“ (Degrazia, 1998, s. 281). Na integritu jednotlivých zvířat se v žádném případě nehledí. Problém se zde netýká pouze továrny. Týká se továrny a všech jejích vazeb na celou společnost. Stroj v tomto případě zahrnuje své lidské správce, své zvířecí složky a také lidské spotřebitele. Skutečnost, že spotřebitelé jsou daleko, neznají příslušné podmínky nebo nejsou ochotni se o nich dozvědět, je od problému zcela neodděluje. Tím, že spotřebitelé kupují jeho výrobky, vlastně spolupracují na nekalých praktikách. „Sociální odstup“ mezi pachatelem a podporovatelem systému nikdy nestačí k tomu, aby byl podporovatel zcela nevinný. Někteří výzkumníci proto oprávněně podporují požadavek transparentnosti a bojkotu. Současné empirické studie potvrdily, že mnoho zvířat má rudimentární formy přesvědčení, přání a sebeuvědomění (Degrazia, 1998; Lurz, 2009). Přesto je současná míra týrání zvířat nepřijatelně vysoká. Pro některé lidi je vědomí této skutečnosti jako osobní rána, která se nemůže zahojit. Nosí si ji s sebou, skrytou v srdci, kamkoli jdou, jako jakýsi prvotní hřích (např. Agamben, 2004; Cavell, 2009, s. 128-130).

Co se týče božství, je třeba uznat, že některá náboženství, například buddhismus, zřejmě na Boha vůbec neodkazují. Nicméně lze brát božství v širokém slova smyslu jako společný prvek pro všechna náboženství. Božství v širokém slova smyslu odkazuje na transcendentní řád, k němuž lidé směřují. Transcendentní řád je konečným cílem a zdrojem morálního poznání. Náboženství hovoří o božství v tomto smyslu různými způsoby, například ve smyslu sjednocení s milujícím Bohem nebo ve smyslu rozpuštění sebe sama v důsledku osvobození z koloběhu znovuzrození. Otázka, zda je buddhismus v zásadě ateistický, je předmětem diskusí a mezi jednotlivými tradicemi zřejmě nepanuje jednoznačná shoda. Na jedné straně například někteří tvrdí, že buddhismus je v konečném důsledku ateistický kvůli svému hlubokému přesvědčení, že pocit jednoty mezi různými aspekty nebo zkušenostmi, jako je tomu v našich vlastních subjektivních zkušenostech, je iluzí. Proto věci, i když jich je mnoho, nejsou spojeny žádnou skutečnou jednotou (Hayes, 1988). Na druhou stranu v buddhistických spisech známých jako Nibbana Sutta z Udana Nikaya (pálijský kánon) najdeme samotného Buddhu, který učí následujícím způsobem: „existuje, mniši, nezrozené-nezrozené-nevyrobené-nevyrobené. Kdyby nebylo onoho nezrozeného-nezrozeného-nevyrobeného-nevyrobeného, nedocházelo by k tomu, že by byl rozpoznán únik ze zrozeného-nevyrobeného-vyrobeného. Ale právě proto, že existuje nezrozené-nezrozené-nevyrobené-nevyrobené, je rozpoznán únik od zrozeného-vzniklého-vyrobeného-vyrobeného“ (Udana Nikaya, 2012). Takové tvrzení naznačuje konečné Jedno analogické tomu, na co odkazují abrahámovská náboženství a různé filosofie. Jak takto chápané božství ovlivňuje pojmový vztah živočišnosti a lidskosti? Dimenze božství otevírá obzor náboženských věřících představám o společném zdroji a společném cíli veškerého života. Tento horizont zavádí společný konečný vztah řádu a vzájemné závislosti. Náboženští lidé se cítí povinni pečovat o zvířata, nicméně zůstávají si plně vědomi své vlastní lidské specifičnosti vyššího intelektu a moci. Stydíme se za to, že jsme tak odlišní od zvířat, tak nadřazení jim? Danost všech forem života zahrnuje danost naší vlastní specifičnosti. Zahrnuje naši odpovědnost a alarmující ekologický imperativ, který v dnešní době objevujeme, totiž starat se nejen o sebe, ale o vše živé. To je božský imperativ, přikázání.

Morální důsledky

Jak náboženství ovlivňuje základní zdroj lidského jednání? Činy samozřejmě mluví hlasitěji než slova. Náboženská doktrína proto zůstává neúčinná, dokud nenabude konkrétní podoby v úvahách a činech. Některé osobní vlastnosti či návyky, atributy člověka jako celku, jsou rozhodující pro jeho mravně dobrý život. Tyto vlastnosti se nazývají ctnosti. Většina náboženství a filozofických tradic se shoduje v tom, že základní ctnosti nejsou kulturně závislé. Jsou stejné pro všechny lidi bez ohledu na jejich kulturu nebo náboženství. Ctnosti jako rozvážnost, střídmost, spravedlnost a statečnost jsou univerzálně nezbytné pro skutečný lidský rozkvět. Jak jsou tyto ctnosti použitelné ve vztahu ke zvířatům? Podívejme se na ně stručně jednu po druhé (Schaefer, 2008). Obecně platí, že rozvážnost umožňuje člověku rozpoznat skutečné potřeby a dobře posoudit, jaký prostředek je nejlepší přijmout. Zajišťuje, aby se člověk rozhodoval na základě všech dostupných údajů. Pokud jde o dobré životní podmínky zvířat, znamená to, že věřící jsou motivováni ke shromažďování všech dostupných údajů, včetně údajů, které vzbuzují rozpaky, jako jsou otřesné podmínky chovu a kruté metody porážky. Střídmost udržovaná náboženskou kázní pomáhá věřícím vyhýbat se nepřiměřeným a nestřídmým touhám, například nadměrné konzumaci masa. Spravedlnost motivuje věřící k tomu, aby každému dali to, co mu náleží, a aby tento imperativ rozšířili na všechny tvory. A konečně statečnost: tato ctnost, podporovaná náboženstvím, nutí věřící jednat neohroženě i v případě odporu. Díky statečnosti účinně reagují na ekologické problémy a jsou připraveni revidovat zažité postupy. Jsou připraveni zapojit se do sebekorigujících postupů, a to i pokud jde o jejich vlastní systémy víry, a poučit se z minulých chyb.

Závěr

Titulek tohoto článku měl podobu otázky: „Různá náboženství, různá etika zvířat?“. Přestože si většina předložených argumentů zaslouží další zkoumání a analýzu, celkový výsledek je dostatečně jasný. Existuje značná podpora pro tvrzení, že náboženství se navzdory svým rozdílům v některých základních bodech sbližují; a některé z těchto bodů se týkají zvířat. Závěr lze formulovat ve dvou bodech. Za prvé, bod o lidské nadřazenosti. Hlavní náboženství ukazují, že je skutečně možné potvrdit dvě zdánlivě protichůdná tvrzení: tvrzení, že lidé mají vyšší důstojnost než všichni ostatní tvorové, a zdánlivě protichůdné tvrzení, že lidé by neměli způsobovat zvířatům utrpení. Způsob, jak tato dvě tvrzení udržet pohromadě, je vidět lidskou nadřazenost ve smyslu péče o stvoření. Přestože lidé mají větší váhu než zvířata, i zvířata mají svou váhu. Ve skutečnosti by se měla počítat mnohem více, než jsme se po staletí domnívali. Za druhé, bod týkající se naléhavosti. Jedním ze způsobů, jak reagovat na krutost, je říci, že zvířata musí počkat. Nejprve se musíme naučit, jak vymýtit krutost vůči lidem, a teprve až toho dosáhneme, vyřešíme své vztahy ke zvířatům. Taková reakce je však ošidná. Musíme se zabývat všemi morálními aspekty společně a správným způsobem. Praktiky, jako je tovární chov, nezodpovědné genetické manipulace, nadměrná spotřeba masa, využívání zvířat k pokusům, kosmetice nebo zábavě, by měly být odpovídajícím způsobem důkladně revidovány. Péče o zvířata je povinností – morální i náboženskou.

O autorovi

Louis Caruana je profesorem filozofie na Papežské gregoriánské univerzitě, děkanem filozofické fakulty a adjunktem Vatikánské observatoře. Své vzdělání zahájil prvním stupněm studia matematiky a fyziky a poté pokračoval magisterským studiem filozofie (Londýn) a magisterským studiem teologie (Paříž). Po vysvěcení na jezuitského kněze získal doktorát na katedře dějin a filozofie vědy na univerzitě v Cambridge. Jeho předchozí působení zahrnuje výuku a výzkum na Heythrop College na Londýnské univerzitě, kde byl jmenován lektorem. Jeho vědecké publikace se zabývají především tématy z filozofie vědy, metafyziky a filozofie náboženství. Rozsáhle se věnoval pojetí přírody, způsobům vysvětlení a darwinismu.